Venkovské krčmy

Krčmu lze chápat jako stavení, kde za úplatu bylo poskytováno stravování, občerstvení a často i ubytování.

Přeskočíme fázi vývoje, kdy doma uvařené pivo a jídlo z vypěstovaných plodin mohli nabízet všichni osadníci (vyjma vesnic se šenkujícím svobodným rychtářem) a zaměříme se na pozdější dobu, kdy už došlo ke specializaci činností na vesnici. Kdy krčmář šenkoval dovezené vrchnostenské pivo a víno a vařil pokrmy ze surovin z panského velkostatku či nakoupených u mlynáře nebo pekaře. Z provozování hostince se stala profilovaná výdělečná činnost. Nejstarší hostince postupně získávaly různá privilegia a svobody. Tak se vyvinuly tzv. výsadní a svobodné krčmy.

V 16.století si šlechta už uvědomovala nezanedbatelnost příjmů z provozu či nájmu krčmy, a tak s rozvojem panského hospodářství , zakládala v poddanských vsích vlastní krčmy. Později již mělo panstvo naopak sklony počet krčem limitovat na takový, aby vyhovoval jejich zásobám piva a vína, které do krčem posílali.

Starým výsadním či svobodným hospodám v pol.16.století zůstala privilegia zachována, avšak u nových již panstvo práva okleštila. Pochopitelně pivo již vařit nemohly. Musely odebírat mok z panských pivovarů, které v té době začaly houfně vznikat.

Mezi privilegia výsadních krčem patřilo například právo dědičné. Tyto hostince však nebyly ušetřeny vrchnostenských poplatků. Pouze majitel svobodné krčmy odvádět panské dávky nemusel.

Čtěte také:  Náhled do historie pohostinství

Výsadní či svobodné krčmy byly často spojeny se svobodnou rychtou či fojtstvím. Provozovatelé těchto krčem měli v 15. a 16.století stále právo vařit pivo. Toto privilegium však posléze využíváno nebylo, krčmáři raději odebírali pivo panské či městské.

Některé hostince vlastnili přímo poddaní, kteří měli to štěstí a získali povolení panstva. V některých větších obcích jste narazili i na krčmy obecní. Stávalo se často, že obec odkoupila krčmu ve své vesnici a provozovala ji sama.
Ve většině případů patřila k hostinci i určitá výměra pozemků. Šlo častěji o menší rozlohy, tak 1,5 lánu, což je v přepočtu asi 25 ha. Ale existovaly i krčmy ještě s menší pozemkovou držbou, kdy je provozovali tzv. láníci nebo půlláníci. Vrchnostenské dávky se tehdy vyměřovaly dle rozlohy pozemku.

Usedlosti s dědičnou držbou hospody se mohly během doby zmenšovat či zvětšovat a právo na provoz krčmy měly dál. U obyčejných krčem mohl pán zvažovat, zda je či není určitý grunt pro krčmářskou živnost vhodný, výsadním hospodářům do toho mluvit nemohl.

Na umístění hospody v rámci vesnice neexistovala žádná pravidla či pokyny. Nejčastěji ale samozřejmě stály krčmy přímo na návsi, zvláště když plnily funkci zájezdního hostince. V dosti obcích měli krčmu hned v sousedství kostela.

Nejvýnosnější krčmy stávaly u frekventovaných cest. Hostily totiž nejen místní usedlíky z okolí, ale také formany a nahodilé cestující.

Povolání krčmáře bylo na vsi považováno za jedno z nejvýnosnějších. Krčmáři byli díky svému zaměstnání jedni z mála venkovanů, kteří u sebe mívali větší finanční obnos. Z toho důvodu si od nich hodně lidí peníze půjčovalo. Mnoho dalších venkovských šenkýřů a krčmářů si při svém zaměstnání přivydělávalo překupováním kradeného zboží.

Ne každou hospodu na vsi ale provozoval její držitel. Ve srovnání s městy ovšem přecejen převládala situace, kdy v krčmě obsluhoval její hospodář či hospodyně. Někdy si ale i venkovští krčmáři najímali šenkýře.

Do panských hospod vrchnost najímala šenkýře v naprosté většině případů. Vrchnost si najímala lidi pro šenkování ve vlastních krčmách buď z řad místních poddaných, nebo z jiných vsí. Obdobně to bylo i u krčem, které vlastnily města ve svých poddanských vsích. Stávalo se také, že v takovýchto panských hospodách se střídalo několik šenkýřů najatých vrchností.

Krčmáři si ve vsi užívali významné společenské prestiže, po mlynářích asi největší. Na druhé straně si lidé uvědomovali rizika plynoucí z oběhu peněz v hostinci, uvědomovali si náročnost provozu krčmy. Proto běžní poddaní, kteří měli svá řemesla, se příliš do šenkování v panských hospodách nehrnuli.

Kromě povinného odběru produktů panského hospodářství, zejména piva a kořalky, museli hospodští dodržovat i jiné pokyny a předpisy. Šlo o dodržování správné míry rozlévaných nápojů, péče o veřejný pořádek, o slušné chování hostů.

Vrchnost pochopitelně měla zájem na co největším odbytu svého piva a vína do hostinců. K tomu potřebovala nejen provozovatele šenku schopného, ale také čilého, jež měl dostatek prostoru věnovat se fungování krčmy. Proto mívali krčmáři či šenkýři různé robotní úlevy.

Prameny:
Jan Čech: Česká a moravská krčma v 16. a 17. století: Místo střetů a setkání

You may also like...