Pivovar Hrochův Týnec

Roku 1472 vymohli si chrudimští na králi Vladislavovi zákaz, kterým stanoveno, že na míli okolo Chrudimi žádné jiné pivo než toliko chrudimské se prodávati a šenkovati nesmí. Tím bylo zakládání pivovaru v okolí Chrudimě znemožněno.

Avšak v 17. století pivovarnictví pokleslo, čehož byly příčiny tři: prvou byla třicetiletá válka a její zhoubné následky na vylidnění kraje, druhá časté nepokoje a bouře, a třetí veliké rozšíření páleného nápoje (kořalky), jemuž holdovali často i ti občané, kteří v popředí obce stáli.

Tím, že v Chrudimi pivovarství upadalo, vznikaly v jejím okolí nové pivovary, a jeden z nich i v Trojovicích. Pivovar ten sloužil i potřebám Týnce a tím spíše, poněvadž oba dvory (týnecký a trojovický) mívaly od dob třicetileté války často téhož držitele.

Václav Celer z Rozenthalu kol roku 1642 chtěl postaviti v Týnci pivovar, ale předčasná jeho smrt znemožnila uskutečnění úmyslu toho. Poněvadž v pozdějších dobách Týnec a Trojovice v jedněch rukách byl, nebylo třeba vedle trojovického pivovaru stavěti ještě v Týnci pivovar. Změnu způsobili teprve Premonstráti, kteří roku 1744 pivovar v Trojovicích zrušili a v Týnci nový pivovar postavili. Byl nepochybně hned po svém zbudování zařízen na várky o 21 sudu.

Čtěte také:  Český pivovar na bankovce

Vrchnost provozovala v týneckém pivovaru vaření piva ve vlastní režii, k čemuž si vydržovala sládka. Za vlády Premonstrátů byl jím Josef Krčmařík, jenž 15. ledna 1788 zemřel. Po něm se stal zde sládkem Antonín Khögel. Roční jeho požitky byly: hotově 31 zl. 9 3 kr. Na deputátě 99 zl. 20 1 kr. V naturáliích: 7 sáhů tvrdého dříví po 2 zl. 30 kr. = 17 zl. 30 kr. a
10 sáhů měkkého dříví po 1 zl. 50 kr. = 18 zl. 20 kr., 110 žejdlíků soli po 2 kr. = 3 zl. 40 kr., celkem toto činilo 170 zl.. Dále odměna z várek 120 zl. Úhrn 290 zl.

Mimo to měl sládek deputátem ročně 23 libry másla, místo sýra 4 zl. 36 kr., místo loučí 8 zl., 4 měř. 8 mázl. Pšenice, 21 měř. žita, 6 měř. ječmene, 3 měř. hrachu, 1 měř. 8 mázl. Prosa, 5 centů otavy a 15 mandel slámy. Konečně užíval 4 měř. 4 mázl. pole zdarma, z každé várky měl jeden sud piva a 1 sud na domácí pití, k ochlazení humen měl 18 beček soli a k požehování sudů 1 sáh měkkého dříví ročně. (Když mladina v sudech kvasila, nastal vytvořením kvasnic a procesem kvašení úbytek v sudech. Z té příčiny byl vládou povolován na dolivku každý dvanáctý sud(bába), který nebyl zdaněn. Je
pochopitelno, že sládci hleděli tuto (bába) si uchovat pro sebe a proto bylo pivo dolíváno jen vodou, jíž se říkalo tajuplně-čistá.)

Značné množství piva bylo spotřebováno na deputáty. Roku 1761 (kdy se úhrnem uvařilo 477 sudů piva) odvedl sládek deputátem vrchnosti do zámku 50 sudů, místnímu faráři 13 sudů, chrudimským kapucínům za sloužení mší v bratrské kapli 13 sudů, deputátníkům 28 sudů, poddaným v době žní 4 sudy 3 vědra, almužnou minoritům, kapucínům a jiným duchovním řádům 17 sudů 2 vědra, úhrnem 126 sudů 1 vědro. (1 sud = 4 vědra)

Všecko deputátní pivo musilo býti čisté, chutné a dobré jakosti. Kdyby tomu tak nebylo, měli deputátníci právo požadovati místo piva hotové jeho zaplacení v této výši, za kolik se tehdy pivo v drobném prodeji prodávalo.

Všichni šenkýři na panství byli povinni odebírati pivo jen z vrchnostenského pivovaru. Byl-li šenkýř některé hospody dopaden, že naléval pivo z cizího pivovaru, bylo mu cizí pivo zkonfiskováno, a on platil mimo to pokutu. Kdo šenkýře udal, že cizí pivo čepuje, dostal odměnou třetinu vyměřené pokuty.

Císařským patentem ze dne 7. září 1848 přestala částečně povinnost hostinských odebírati pivo ze zdejšího pivovaru, povinnost ta zákonem propinačním ze dne 30. dubna 1869 zrušena úplně. Povinnost pak odváděti deputátní pivo farářům a učitelům vrchnost vykoupila v roce 1853.

Za Lilienwaldů a jich nástupců byl pivovar pronajímán sládkům, kteří platili z něho smluvené nájemné. Roku 1888 najal zdejší pivovar výtečný sládek František Hájek, který vařil pivo, jež chutí a vzhledem rovnalo se téměř plzeňskému. Tím podán důkaz, že bylo lze ve zdejším pivovaru uvařiti znamenité pivo, jen když vaření obstaral pravý mistr.

Zdejší sládek (pan starý) hned od počátku založení pivovaru měl v něm též živnost výčepní. V jedné světnici jeho bytu nalévalo se hostům, kde se scházela místní honorace večerem na pivo. Tehdejší hosté, k nimž mimo jiné náleželi i vrchnostenští úředníci, nebyli rozmazlení, nežádali pokrytých stolů, novin, oslňujícího světla, školené obsluhy, broušených sklenic a jak se všecky ty vymoženosti naší doby jmenují. Pilo se sice také ze sklenic, ale většinou z mázových džbánků, z dobře pálené hlíny, tak zvaných kamenných mnohdy velmi pěkně krášlených a se vkusnými cínovými víčky, k nim byly přinášeny malé skleničky, odlívky. Někdo raději pil ze smoláčku, totiž džbánečku ze sprosté hlíny páleného, uvnitř smolou vylitého. Pan starý ovšem pil z toho, co jej při veškeré práci provázelo, ze svého dřevěného,
požehnutého, nerozlučného a vždy plného korbelíku.

V pivovaře až do prvé polovice XIX. Století svítilo se výhradně loučemi, ale v místnosti pro hosty svítilo se svíčkou z loje, vetknutou do vysokého dřevěného svícnu. V něm byly zastrčeny fidibusy, složené to papírky na zapalování tabáku v dýmkách, doutníky se nekouřily, nebylo jich. Na každém stole byla jedna svíčka, hrálo-li se však u stolu v karty, přidána byla svíčka druhá. Mezi hosty přecházel pan starý, bavil se se všemi a podával šňupeček ze sandavky nebo stříbrné piksly.

Ve zdejším pivovaru byl též prodej piva přes ulici na džbány. I vrchnostenští úředníci a zřízenci – deputátníci – posílali si do pivovaru pro pivo se džbánem. Takováto piva vy dávala se na vrub. Vrub byl podoben pravítku a na jeho úzkou stranu se každý máz označil rýhou, učiněnou pilníčkem. Někteří majitelé vrubu chodili i večer do pivovarské šenkovny a místo zaplacení dali si naznamenati na vrub, jejž s sebou přinesli.

Jakost piva posuzoval piják zrakem i chutí. Býval však u našich pijáků ještě třetí poznatek dobroty piva, když totiž pantáta v brslenkách sedl na židli, na níž bylo ulito piva a – přilepil se. Seděl-li kupř. hodinu na židli a vstal-li a židle šla s ním, bylo to neklamné znamení, že je pivo dobré.

Pivo za starodávna bývalo červené, o čem nás poučuje zlidovělá píseň: Pivo, pivo, pivo červené! Příčinou toho byly tehdejší hvozdy a staré sladovnické pravidlo: dosuš! Nejlepší pivo bylo však přece jen v pivovaře, neboť to pivo, které bylo posíláno do hospod, bylo již v pivovaře vodou zředěno (pokřtěno) a šenkýř ještě vodou dolil to, co v pivovaře stalo se snad měrou nedostatečnou.

Vaření piva ve zdejším pivovaru dálo se pravidelně jednou týdně. Pravou rukou sládkovi byl podstarší, mladší dělník slul mládek. Ten byl průvodčím do mlýna, když se tam pro pivovar šrotoval slad, dozíral tam, aby se ze sladu nic neztratilo. Říkávalo se tehdy o mlynářích, že kradou, i když mají obě ruce z okna vystrčené, což úkol mládkovi asi velmi stěžovalo.

Čtěte také:  Belgická klášterní piva – díl 1.

Po roce 1848 byl změněn poměr sládka k vrchnosti. Deputáty přestaly. Sládek odevzdal ujednané roční nájemné a jinak byl úplně svobodný v každém směru, na vrchnosti nezávislý.

Ve společenském žití řaděn byl sládek vždycky a všude mezi osoby vážnosti požívající. Ovšem k tomu přispívalo důstojné chování sládka i jeho domácích. Stejné vážení byli sladovníci v každé společnosti a byli také vždy dbalými své dobré pověsti a bezúhonnosti, nepořádným se říkalo hajdalák.

Konstituční doba roku 1848 změnila rázem poměry starých českých pivovarů. Umožněno bylo kapitálu stavěti veliké akciové pivovary, které malým pivovarům znemožnily soutěž. Jeden pivovárek po druhém zanikal a roku 1913 bylo odzvoněno i zdejšímu pivovárku. 

You may also like...